Novelou vyhlášky č. 305/2020 Sb. (tzv. „kompenzační vyhláška“), účinnou ode dne 28.4.2021, došlo nejen ke kompenzacím výše úhrad za poskytnutou zdravotní péči, ale prostřednictvím nově vloženého § 20a též k mimořádnému navýšení úhrady o částku až 75.000,– Kč (u poskytovatelů ZZS až 120.000,– Kč).
Uvedená úhrada je vyplácena ze systému veřejného zdravotního pojištění a je tedy určena pro poskytovatele zdravotních služeb, kteří je vykazovali příslušné zdravotní pojišťovně. Výše vyplacené částky se odvíjí od rozsahu péče, poskytované v rozhodném období října až prosince roku 2020 a je porovnávána se shodným obdobím roku 2018. Konkrétní částka je vypočtena dle vzorce uvedeného ve vyhlášce a pro přiznání plné výše je nutné splnit podmínku vykázat v roce 2020 alespoň 75 % výkonů v porovnání s rokem 2018, rovněž je stanoven rozsah týdenního úvazku pracovníků dle jednotlivých oborů. Při nesplnění uvedených dvou parametrů dochází ke krácení úhrady dle uvedeného vzorce.
Tato jednorázová úhrada slouží ke kompenzaci zvýšených osobních nákladů a poskytovateli zdr. služeb přísluší za každého zdravotnického pracovníka poskytujícího hrazené služby. V rámci výpočtu však vyhláška zahrnuje toliko pracovníky uvedené ve smlouvě se zdravotní pojišťovnou. Zde ovšem vzniká problém s úhradami pro ordinace zubních lékařů, kteří mají z historických důvodů jiné smlouvy se zdravotními pojišťovnami než ostatní zdravotnické obory. Ve smlouvách zubních lékařů, resp. přílohách, totiž často nejsou tito pracovníci uvedeni. Vyvstává proto otázka, zda i oni mají nárok na přiznání uvedené kompenzace. Nejméně komplikovaná bude odpověď v případě lékaře – OSVČ, který ve smlouvě sám vystupuje a jeho nárok lze poměrně snadno dovodit. V případě zaměstnaných osob (lékaři či jiný zdravotnický personál) však už situace jednoznačná není. Striktním výkladem uvedeného ustanovení by takové osoby patrně nesplňovaly podmínky pro přiznání kompenzační úhrady. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že např. v případě lékárenských služeb počítá předpis s pracovníky vedenými v Národním registru zdravotnických pracovníků, kde jsou mimochodem vedeni rovněž pracovníci zubních praxí. V této souvislosti odkazuji na ust. § 76 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách, tedy že údaje z uvedeného registru jsou přístupné rovněž pro zdravotní pojišťovny.
Nepředpokládám zlý úmysl k vyjmutí jedné konkrétní skupiny, naopak mám za to, že byl záměr ministerstva poskytnout kompenzaci celé šíři zdravotnických oborů. V daném případě tedy pravděpodobně došlo jistému opomenutí, které může vést k diskriminaci zubních lékařů, zejména praxí, které zaměstnávají pracovníky, kteří nejsou uvedeni ve smlouvách s pojišťovnami.
Bohužel tím opět dochází k nepřehledné situaci, jejímž řešením by byla novelizace předpisu tak, aby odpovídal předpokládanému záměru ministerstva na poskytnutí kompenzace všem zdravotnickým oborům.
Logickým výkladem normy či za použití analogie se záměrem ministerstva lze dovodit, že uvedené právo by mělo svědčit pro přiznání kompenzace též zdravotnickým pracovníkům ve stomatologii. Nelze však předpokládat automatické přiznání ze strany zdravotních pojišťoven, a to právě z důvodu formulace předmětného ustanovení. Přesto mám za to, že v případě přezkumu nepřiznaného nároku lze dosáhnout vydání rozhodnutí, které by reflektovalo zamýšlený záměr. To však předpokládá aktivní přístup dotčených osob, který by směřoval k možnému vydání příslušných rozhodnutí, včetně ochrany práv soudní cestou.